1.díl

16. prosince 2012 v 10:00 | Helen |  Hesprit
Nesnáším ty vokecávačky k povídkám. :D Tákže krátce.
Tuhlectu kapitolku bych chtěla věnovat Angel, která úžasně píše. (Hihi, dělám ti reklamu.) a kterou bych ráda časem zavedla jako postavu (Možná hlavní, možná vedlejší.) do nějaké své povídky.
Pa a hezké čtení Ang. :)

*~*~*~*

Huh, proč mě tak bolí hlava? Víčka mám slepená. Vůbec nemůžu otevřít oči.
No, sakra, co to včera bylo za kalbu...Jak jsem se vlastně dostala do mé postele z.. Tak to už mě fakt děsí. Bože, jestli jsem se s nikym vyspala...
No tak, holka.
Vzpomeň si...!
Byla jsem s.. v.. protože.. Jeli jsme zpět za... a..
Něják takhle proudila má mysl. Beze jmen. Bez míst. Bez všeho podstatného. Jen útržky.
No nic, tak na to půjdeme z jiného úhlu.
Za prvné: Bolí mě hlava jak krá-něco (Heh, už bych byla sprostá.)
Za druhé: Nevím, co jsem včera dělala, ani s kym.
Za třetí: Kdo to sakra je v mém pokoji?!
Moje dosud ztuhlé svaly, se napínají, jakmile si prudce sedám. V zádech mi bolestivě křupne.
Vytřeštím oči a lapám po dechu. Nadechuji se tak moc až mě zabolí v břiše.
Připadám si jako bych miliony let nedýchala. Jako by mi někdo vysál plíe pusou a nosem vrátil zpět, ale na špatné místo. Srdce mi bije jako o závod. A mám příšerný hlad.
"Eleno.." Vidím jak se kus temnoty odděluje od okolního stínu. Ta postava vstává.
Když se ten stín dostává do světla raního slunce, které se line z otevřeného okna, oddechuji si. Jsem tak šťastná že je tu se mnou. Tak moc až se mi oči zalijí slzami.
No neříkejte mi, že budu bulet...
A taky že ano.
Už cítím jak mi po tvářích, rtech a krku, stékají horké slzy.
"Damone. Já-já jsem tak-" Knííík!! Utírám si nos. "-ráda že jsi tady." Sedá si na kraj postele. Když se mu dívám do těch jeho krásných modrých očí, ocitám se na chvíli úplně někde jinde. Jako bych si měla něco pamatoval, ale napamatuji..
Pak si přisedává blíž. A prudce mě objímá.
"Ach, Eleno..." V jeho hlase slyším slzy. Jako by snad brečel.. ale to je blbost. "Hrozně moc jsem se o tebe bál. Ani nevíš jak. A pak když jsem se dozvěděl co ti Meredith udělala-" Vrtí hlavou, jako by chtěl zahnat smutné myšlenky.
"Kde je Stefan?" Jemně ho od sebe odtrkuji a rozhlížím se po pokoji. Třeba se tu někde schovává.
"Proč tu taky není?"
"Eleno..On.." Vstává. "Přinesu ti pití, ano?"
Za pár minut se vrací s teplým čajem. Jemně srkám. Hmm, ten je výbronej. Huh? Proč je červenej? A proč je tak hustej?? Asi to bude jahodový čaj, jo tím to bude. A nebo pečený *, s jahodami. Jo, to je ono. Zdá se mi to nebo mi doopravdy dodává sílu. Sakryš, zdá se mi to nebo tam doopravdy cítím lidskou energii a proč se mi zaostřují špičáky.. A doprdel!
"Damone. Co to-"
"Krev." Říká to tak bezvýznamě, až se mi zhnusí. Plivu krev. Nadávám. Matně si pamatuji, že jsem ho uhodila. Až po půl hodině mě znovu dostane do postele.
Ale stejně ještě chvíli prskám nadávky.
"Tak se nadechneme." Nadechuji se. "Ano, hodná holka. A dýchámě. Jsme klidní.."
"Tady nejsme na józe, Damone." Procedím skrze zaťaté zuby.
Zvědavě otvírá jedno oko: "Ne? To jsem si asi spletl pokoj."
Vrčím: "Proč si mi neřekl že se mi něco stalo? A proč jsem tu krev nedostala hned na místě a až teď? A kde je vůbec ten zatracenej Stefan!"
"Moc otázek, zlato." Usmívá se. "Tak za prvé: Teoreticky se ti nic nestalo-"
"Teoreticky."
"Teorericky." Přisvědčuje. "Za druhé: Tu krev jsi musela dostat až teď. Předtím by ti byla naprd, protože jsi ji už měla v krvi-"
"Cože to??" Zvedám tázavě obočí.
"Za třetí: Milý Stefíček, pan božský v upířím podání, se nám jaksi ztratil."
"COŽE??!!" Vymrštím se z postele. "Musíme ho najít." Běžím k zásuvce se spodním prádlem, lae objeví se zádrhel. Když procházím kolem okna, mám pocit jako by mi hořela kůže. A ona doopravdy hoří. Syknu a letím zase do postele.
Kůže na ruce je jasně červená. Na dotek příšerně bolí. Sakryš, proč se mi to hojí?? Dívám se jak tento proces pokračuje. Kůže je jen růžová, pak tam zbyde jen jasně bílá jizva než vybledne úplně.
Podívám se na něj: "To udělala ta krev ve mém těle nebo co-?"
"Eleno.." Vrtí hlavou.
"A co to slunce? To taky udělala ta krev??"
"Eleno." Bere mě za ruce. Ksakru, tohle bude důlěžité.
"Neříká se mi to snadno. A předem oznamuji to že mě nesmíš zmlátit." Pokouší se o úsměv.
Pak chvilku mlčí.
"Je z tebe upír." Facka, kopanec do pr-zadku, cokoliv bych chápala, ale tohle...
Celý svůj život. Celý! Jsem si plánovala že budu mít děti. A vnoučata, možná i pravnoučata. Nakonec bych zemřela. Ale to nikdy nezažiju..ach můj bože.
Asi jsem mlčela hodně dlouho, protože do mě Damon jemně dloube rukou.
"Jsi v pořádku?"
Odvrátím pohled od okna a podívám se mmu do očí.
"Já-" Překvapeně mrkám.
"Je mi dobře. Chci říct suprově. Kdo by nebyl že?" Ten úsměv mě stojí všechny mé zbýlé síly.
"Měla bys dopít tu krev, ať dokončíš proměnu." Poznamenává a podává mi hrnek.
Něco ve mě nechce tu krev dopít. Chce zemřít a zapomenout na vše.
Eleno, nezapomeň na to že- Pak ten divný hlas ustane a uvnitř hlavi mi vystřelí bolest která putuju celým mým tělem.
Hrneček dopadá na zem a tříští se. Krev se vsakuje do koberečku, některé pramínky stékají po mírně křivé podlaze a nechávají za sebou rudý ohon. Jako hvězdy..
"Hopla..." Říkám nepřítomně.
Celé tělo mám jaksi zkoprnělé. Mé pohyby jsou jako u robota. Hlava se mi motá a je mi na zvracení.
Damon uklízí pokoj a nakonec přináší i novou krev. Když vidí že nereaguji na hrnek který mi strká před nos. Otevírá mi pusu a celý obsah lije po kouskách do mé pusy.
"Eleno?" Třese se mnou. "Slyšíš mě?"
Jeho postava se jaksi mihotá. Chvilkami mám pocit že vidím Stefana místo něj.
Nakláním hlavu na stranu. Jako malé zvědavé dítě.
Co se to se mnou dějě?
Jsem tu s tebou já ty, hlupačko. V hlavě se mi ozve nepříjemný mužský hlas.
Kdo jsi??
Ten hlas už neodpovídá.
Najednou, zničeho nic, se mé tělo zvedá. A napadá Damona.
Matně si vzpomínám že jsem Damonovi prokousla hrdlo. Možná jsem ho zranila i víckrát, možná bych ho i zabila (O čemž pochybuji.), kdyby mě nepřivázal.
"Bonnie?" Nervózně přechází po pokoji. "No jo, to jsme já. Kdo asi? Damon." Protočí oči. "Co chci?? Hm , toho je hodně.. Jo, mám přejít k věci." Jde do přízemí, abych ho neslyšela nebo co.
"Elena se nám tak trochu zbláznila." Chvíli je ticho. Docela mě to děsí. Chybí mi jeho hlas.
"Pospěš si, Bonnie." Téměř šeptá.
***
"Eleno.." Luská mi Bonnie před očima. Mé tělo vůbec nereaguje. Jen upřeně hledím před sebe.
Ten sviňáckej hlas v mý hlavě se tlemí.
"Tak co je to s ní?" Ptá se Damon s jasně viditelnou (či snad slyšitelnou?) naštvanostní v hlase.
Vstává a obrací se zpět na něj: "Myslím že jde o nějaký druh posednutí." V tašce něco hrabe. Pak vytáhne svoji Kouzelnickou kuchařku babičky Em a začne v ni listovat.
Damon se nade mnou tyčí se založenýma rukama a sleduje mě. Třeba doufá že se zvednu. Nebo promluvím nebo.. prostě něco! Tak moc mu chci ukázat že v mém těle, tam někde uvnitř, jsem pořád já. Ne, nějakej slizkej slizoun.
"Eleno.." Kleká si ke mě a bere mě za bradu. Vyjedu po něm a málem mu ukousnu prst.
Vytrysknou mi slzy. Nechci ho kousnut ani mu něják ublížit. Proč mě ten hajzl v mé hlavě tak mučí... Počkat! Dyť já brečím. Brečím! Jsem tu pořád já!
"Můj bože..." Šeptá.
Brečím čím dál silněji. Damon se usmívá a hladí mě po tváři. Mé tělo se už tolik nebrání, jen sebou trochu cukne.
"Hej! Mám to." Oba nadskakujeme. Znovu cítím jak se mého těla zmocňuje ta divná..věc. Štve mě to.
"Damone dojdi pro svíčky. Bíle, prosím." Listuje v knize.
"Pak chci šalvěj, křídu, trochu vody a krev tady od paní Posledné." Z hrdla se mi vydere vrčení.
"Ztratil jsem se u těch svíček.." Šklebí se. "Napiš mi to."
Trhá si ze zápisníku a bleskově tam píše všechny přísady. Damon vyskakuje oknem.
Ani ne za čtvrt hodiny je zpět. Společně s Bonnie připravují pokoj pro ten rituál. Když mají vše hotové píchá mě Bonnie jehlou do prstu. Nechává skapat krev do misky s vodou.
"Damone, vem Elenu, a posaď ji sem." Není to tak lehké. Mé tělo se vzpouzí a z úst se mi valí velmi, velmi hnusné nadávky.
"Super, teď prosím odejdi, musím tu s ní být sama."
Bonnie zapaluje svíčku. Sedí v tureckém sedu a měkce dýchá. Téměř cítím, jak kolem kruhu namalovaného na zemi křídou, houstne energie.
Pak poslepu namočí do té směsice vody, krve a té filovo-zelené byliny, ruku a na čelo mi maluje pentagram. Alespoň si myslím že je to on. Za život/neživot jsme ho viděla sotva dvakrát.
Začíná drmolit tu svoji hatmatilku. Pořád jemně dýchá a snaží se soustředit, ikdyž ji to moje tělo moc neulehčuje. Dělá hluk. Mlaská jazykem, bubnuje prsty. Chvíli nezůstane sedět. Ale Bonnie se to daří velmi dobře.
Během té krátké doby co rituál provádí, už cítím jak se ten démon z mého těla pomalu vypařuje. Kvílí a naříká, ale pochybuji že to Bonnie slyší.
Když se démon začne vzouzet, Bonnie sebou trhne a z nosu ji steče pramínek krve.
Pak zase slyším v hlavě hlas toho záškodníka
Pro tutu chvíli se s tebou loučím, Hesprit. Ale nemysli že je to konec. Hystericky se směje. Tohle je teprve začátek.
A je pryč.
Konečně se můžu svobodně nadechnout.
Ale něco je špatně.
Bonnie leží na zemi v bezvědomí.
"Damone!" Řvu z plných plic.
***
"No fuj!" Plive Bonnie krev do umyvydla a vyplachuje si pusu.
"A co takhle: Děkuji ti moc, Damone, že jsi mě zachránil před jistou smrtí." Brblá si pod vousy a uklízí poslendí zbytky rituálu z mého pokoje.
"Haha. Moc vtipný." Utírá si pusu do ručníku.
Oznamuje nám že jde pro dlaší krev a něco na zub. : "Buďte tu hodní, děti."Mrká na nás a mizí dole v kuchyni.
"Vždyť mi jsme, mami." Řve za ní Damon a směje se. Je hezké ho zase vidět šťastného.
Pak nastane ta trapná chvíle ticha.
Pohupuje se na patách a brouká si písničku. Jsme si jistá že je to Sweet dreams.
Drbe se na zátylku.
"Tak já už asi taky půjdu."
"Nemusíš."
Vzhlédne a zadívá se mi do očí.
"Ne, já doopravdy musím."
"Chci abys tu zůstal." Šeptám.
Vykulí oči. Je doopravdy hodně překvapený. Možná i šťatsný.
Pak zvážní.
"Máš za sebou dlouhý den, Eleno. Prospi se a promluvíme si zítra, ano?"
"Damone." Zvedá ke mě zrak. "Najdeš ho viď?" Skoro šeptám.
"Pokusím se, Eleno." Usmívá se. Jemně mě políbí do vlasů a vyskakuje oknem do odpolední záře slunce.
Usnula bych, určtě bych usnula, kdyby nepřišla Bonnie.
Zaraženě stojí ve dveřích a dívá se na okno.
"To mi ani nedal pusu na rozloučenou?" Překvapeně mrká. "Za tohle má domácí vězení."
Podává mi hrnek s krví a sama usrkuje svůj čaj.
"Tákže.." Nervózně cumlá cíp deky. "Jaké je to být upírem?" Vzhlédla a velkýma hnědíma očima mě pozoruje.
"Je to.." Srkám si čaje. "jiné." Hledám ty správná slova, ale ono se to špatně vysvětlujete, kor když nevíte jak to vlastně funguje a tak.
Nakonec se rozhodnu že řeknu to, co mi řekl Damon.
"Všechno je silnější. Emoce, pocity, sluch, zrak. čich..." Rozevírám oči v překvapeném gestu.. "A naše sousedka paní Fitzpatriková si to teď rozdává se Smithem od vedle!"
Vykulí oči: "S tim hnusnym, tlustym, oplzlim hnusákem?!" Pak se směje na celé kolo.
Další tři hodiny se odvíjejí tak, že se půl hodiny směje, já půl hodiny poslouchám okolí a pak drbeme a drbeme.
Nakonec Bonnie večer odchází s tím, že se hned ráno za mnou staví
Jakmile za Bonnie zaklapnou domovní dveře, usínám.. Budí mě až cizý přítomonost u mé postele.
Prudce si sedám a ihned cením zaustřené špičáky. Když vidím kdo to je, zavrčím. Takovým divným hrdelním vrčením. Zním skoro jako vlk.
"Klausi." Procedím skrze zaťaté zuby.
"Má drahá dvojnice." Uklání se.
"Co chceš?" Povitahuji si deku o kousek víš.
Usmívá se.
"Mám pro tebe dobrou zprávu."
"Co? Vyvraždil si celou rodinu a chystáš zpáchat sebervaždu?" Povytahuji obočí.
Usměv mu zmrzne na rtech. Možná jsem si dovolila dost..
"Ou, můj poklade. To ne, ikdyž," Sedá si na postel. "to je z části pravda." Krčí rameny. Jakoby nic.
"K věci."
"Existuje lék..."
"...na tvoji posedlost zabijení příbuzných." Dokončuji za něj větu.
"... na tvůj malý." Ve vzudchu dělá úvozovky."ehm-problém." Laškovně se ušklíbá.
Pání, to myslí vážně? Doopravdy existuje lék na to co myslím? Je to vůbec možné? To by bylo jako zachrana z nebes. Mohla bych být zase se Stefanem. Mít děti, vnoučata a tak. Páni..
Nedám na sobě znát že mě to něják nadchlo, dělám chladnou.
"A proč mě to má zajímat?"
"Protože jestli ho nedostaneš tak se zblázníš. Nikdy neumřeš, to oni nedovolí. Budeš posedlá. Každý den jiný démon. To vydržíš,Eleno?"
Jestli vydržím to co dneska ráno? Ten hrozný pocit že někdo ovládá moje tělo a já to nejsem.
To by bylo příšerné. Stačil mi jeden zážitek a jen z toho jsem se málem zbláznila. A zažívat to celý život.. No, nevím nevím.
"Ne." Přiznávám. Proč to tajit když to ví? "To bych vážně nevydržela."
"Jak ho chceš získat?"
"Existuje mapa, která leží v hrobce jednoho egyptského faraona." Sedá si na kraj postele. "A jelikož dvojnice, což jsi ty a paní Piercová, jsou takové univerzální ehm-klíče. Odpusť mi to slovo." Omluvně se usmívá.
"A jelikož jsi teď upír, tvoje emoce, a i ta mapa. Jsou silnější a v tom případě tu mapu uvidíš se svých snech. A možná už i dnes." Krčí rameny.
"A proč nepoužijete Katrin, je taky dvojnice a taky upír. Hm?" Zvedám obočí.
"Protože má druhá nejoblíbenejší dvojnice." Druhá zdůrazňuje. "Se nám jaksi ztratila, víme?"
"Hm, jasně." Kývám hlavou. "Takže jak mám vědět že jsem viděla zrovna tu mapu."
Zvedá ukazováček. "Tak pozor! Ty neuvidíš nějakou geologickou mapu, ale přímou cestu k hrobce toho faraona. Poletíš jakoby nad tou cestou."
"A ták. Vyhlídkový let." Protírám si oči. "Jestli už jsi zkončil Klausi, tak už prosím jdi. Jsem unevená."
Zvedá se a uklání. "Ráno jsem tu s prvním kokrháním, má krásná Eleno."
A vyskakuje z okna.
Zanedlouho usnínám.
Doopravdy vidím tu cestu.
A říkám si.
A do prdele. Do čeho jsem se to pustila??
***
Nikdo však neví, že Damon jí stále sleduje. A tak viděl Klause a slyšel vše o čem se bavili. On tomu hodlá zabránit. Zatím ale neví jak.
 


Komentáře

1 Chaky Chaky | Web | 17. prosince 2012 v 17:57 | Reagovat

To je krásné!! Promiň, že odepisuju na tvůj komentář tak pozdě. Tvoje povídka se mi líbí, musím začít od začátku:) Ráda se spřátelím s další talentovanou povídkářkou, takže ano. Jsi oficiálně moje SB ;) hezký den!
Chaky

2 Angela Angela | Web | 17. prosince 2012 v 21:22 | Reagovat

Jéj,děkuju za věnování :))* Povídka nádherná ;). (Mně k psaní přivedlo dno,na které jsem se za poslední rok dostala.A právě proto mě to tak neskonale baví :) Ale já vím,věřím,že ty v sobě máš něco tajného,co jsem ještě v tvých povídkách neměla šanci poznat. )

Píšeš dokonale a jsem ráda,že jsem tě mohla objevit :) Konečně spřízněná duše :D :)

3 Helen Helen | Web | 17. prosince 2012 v 21:55 | Reagovat

[2]: Tak tohle byl komentář, který mi vykouzlil úsměv. :) Něco takového, jsem hodně dlouho neslyšela.
Mockrát děkuji. :)
Jinak, ráda bych tě poznala blíž.
Napiš mi prosím na e-mail: africa.16@seznam.cz. Dám ti svůj Skype (Doufám že máš. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Všechny mé postavy (pouze mnou vymyšlené) patří jen mě a nikomu jinému. To samé platí i o povídkách a grafice.
*~*~*~*
Všechny (téměř) obrázky jsou z deviantart.com a tudíž patří i jejím právoplatným majtelům.