Prolog

9. prosince 2012 v 16:23 | Helen |  Hesprit


Nechtěla jsem zemřít. Chtěla jsem mít krásnou svatbu jako z pohádky. Plný dům dětí a umřít si s pocitem zadosti učinění, ale to jsem neměla nikdy zažít. Něco ve mě chtělo, aby Stefan zachránil mě místo Matta. Vlastně jsem spoléhala že jeho láska ke mě, mě zachrání. Bože, jak já jsem se spletla. Věděla jsem že kdyby tam byl Damon, zachránil by mě i kdybych se vzpouzela sebevíc. Stefan mne miloval, ale když se člověk podívá z druhé strany, byl sobecký. Chtěl to co vyhovovalo jemu, ne mě. Udělal co mi na očích viděl. Damon ale vždy udělal to co pro mě bylo nejlepší. No, neříká se mi to snadno, ale vždy to bylo správně.
Později jsem se snažila popsat co se ve mě dělo, ale bylo to velice těžké. Nějaké mé "ego" čekalo že budu sedět v kině, jíst popcorn a dívat se na můj život jako na film. Hm, biják jak vyšitej na triku. Trvalo to hodiny, dny, roky možná století, než jsem se tam objevila. Stála jsem na hřbitově. Byl zahalený mlhou a celkově byl něják..zašedlý? Byl směsicí všech hřbitovů které jsem za celý svůj život viděla. A že jich nebylo málo. Stála jsem tam celkem dlouho. V uších mi skučel vítr, rval mi vlasy do obličeje.
V dáli zahřmělo.
Něco zašustilo v lese na levo od mě.
A vyletěl pták.
Havran.
Černý a největší, jakého jsem kdy viděla. Křídla měl krásně lesklé a odráželi okolní prostředí. Modré oči se mu jiskřili, ale byli tak lidské... Ehm, počkat. Modré? No, ne přímo modré. Duhovka byla mírně došeda, ale kolem černého středu se táhly modré linky, modré jako lapis lazuli. Neptejte se mě, jak to vím. Prostě to vím.
A lidské? No, asi jsem fakt mrtvá.
Zamžourala jsem a mírně předklonila. Zvíře vzhlédlo a já najednou věděla, že ho znám. Tlumeně jsem vyjekla.
Hlupačko, jak to že ti to nedošlo dřív? Už ti mohla napovědět ty křídla, že? A co ty oči? Ty seš fakt pitomá.
Drž hubu, krávo.
Musela jsem se zasmát. Od kdy já. Elena Gilbertová. Mluvím sama se sebou?
Od tý doby co jsi mrtvá. Mé druhé "já" se zahihňalo.
Já ti fakt jednu majznu, Eleno.
Jak chceš uhodit sama sebe?
No, nechtěj to vě-
Doprdele, kde je ten pták?
"Eleno.." Opravdu mi někdo špitl u ucha nebo se mi to jen zdálo. Bála jsem se otočit, protože jsem věděla že za mnou stojí.
Neotáčej se. Dýchal mi na krk.
Ani se nehni. Byl snad jen milimilimetr od mé kůže.
Zůstaň stát. Když tiše šeptal mé jméno, jeho rty se dotýkala mé obnažené kůže. Bylo to..elektrizující?
Proč se bránit? Jsem už po smrti, a kdy jindy budu mít takovouhle příležitost?
Zavřela jsem oči.
Pomalu se otočila.
Jeho dech voněl po mátě peprmint. Slyšela jsem jak mi tiše šeptá ta slova. Otevři oči, má princezno.
Nejdříve jsem jemně vrtěla hlavou, ale pak jsem se podvolila.
Otevřela jsem oči.
Ocitla jsem se mu tváří v tvář.
Byl ještě krásnejší než jsem si ho pamatovala. Černé vlasy byli tisíckrát hustší, oči trochu větší a lesklejší. Šibalský úsměv zůstal stejný, za což jsem byla vděčná. Tvář byla více ostrá a bílá pleť zářila víc než obvykle. Byl oblečený celý v černém, ostatně jako obvykle. Nevím, jestli se mi to jen zdálo, nebo kolem něj člověk doopravdy viděl černo-červenou auru?
Byli jsme tam blízko u sebe, že se stačilo jen trochu pohnout a otřela bych se mu o tělo. Užívala jsem si tuhle chvíli.
"Koho si vybereš, Eleno?" Rty se mu otírala o ty mé.
Za mnou se ozval nový hlas, ale i přesto známí: "Koho, Eleno?"
Odstoupila jsem od Damona. Jako by se nějaká část pořád bála. Ale čeho, to jsem nevěděla.
Stefan byl pořád ten stejný Stefan, alespoň mi to tak zprvu přišlo. Stejné hnědé vlasy, možná víc ebenové. Oči zelené. Oblečený byl do hnědé. Slušelo mu to. Doopravdy vypadal stejně. Až na tu krev.
Z úst mu odkapávala krev. Krásně karmínová, hustá, chutná, plná života...Co?! Kde se to ve mě sakra vzalo!
Mrkla jsem. Jen jednou jedinkrát. Stál u mě a jemně mi políbil na krk. Nechal mi tam krvavou stopu. Šokovaná, z toho tepla na své kůži, jsem zvedla ruku a dotkla se lepkavé látky. Nějaký zvířecí pud, či snad nějaká síla, mě donutila ochutnat krev.
Páni, to je úžasné! Nejsem si jistá co mi na tom tak chutnalo. To je jako když řeknete že máte rádi pizzu, neřeknete že máte rádi těsto, řeknete že máte rádi pizzu.
Tak přesně jsem to cítila, nemilovala jsme jednoho z nich, milovala jsem oba. Byl to jeden člověk. Damon, ta horší část, byl divoký, neskrotný. Ale plný smutku. Stefan, dobrá část, jestli se to dalo říct, představoval toho prince z pohádek. Čestný, milý a možná i hodný, ale sobecký.
"Eleno." Zašeptal Stefan těsně u mého ucha. "Vyber si mě.." Kousl mě do lalůčku. Popadl mě za ruku jako by mě nechtěl dát tomu "démonovi".
Damon mi laškově olízl rty. Objal mě jednou rukou kolem pasu.
"Koho, Eleno?" Usmál se na mě, ale nepustil.
"Ale já už si vybrala. Proč se mě pořád ptáte?" Jemně jsem je od sebe odstrčila.
Jakmile couvnu pár kruků, začnou mizet. Jako když mizí pára nad hrncem. Když vidím jejich smutné pohledy, píchne mě u srdce.
"Ne.." Zašeptám tiše. Ale už je pozdě. Jsou pryč. A tak tu stojím sama. Než se propadám do tmy.
***
Zažívám noční můry. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale tolik snů/nočních můr jsem za celý život neměla.
Nepamatuji si na kolik způsobů umřeli moji rodiče. (U dvaceti jsem to přestala počítat.) Či snad kolikrát zabili mě.
Ale nejhorší mělo teprve přijít.
***
Flashback. Hej, lidi, nevím jak mě to napadlo, ale prostě mi to tak přišlo.
Jako by jsem se vrátila do minulosti. Byla to jako..vzpomínka ze snu.
"Já vím, Bonnie, máš pravdu." Naštvaně jsem nakopla nejbližší trs trávy. "Ty i moje máma, máte pravdu." Další to schytal nebohý kamínek na cestě.
"Ale já mu to prostě nedokážu říct." Sakra, proč jsem si od Matta nevzala tu zatracenou bundu, teď tu budu ještě půl hodiny čekat, než přijedou rodiče. A určitě promrznu.
Někde zahoukala auto, trochu mě to vylekalo.
"Alespoň ne dnes." V mobilu to zašumnělo. Někde za Bonnie se ozvalo: Woohoo!!!
Usoudila jsem že asi na mě nemá čas.
"Zavolám ti později..." A típla jsem.
Překvapeně jsem se podívala na displej.
Huh, to už je jedna ráno?? To jsem musela tátu s mámou určitě vzbudit. Pokuď tedy nedělali něco jiného.. Pobaveně jsem se uclila.
WOW! A deset, nepřijatých hovorů!
Pak najednou, z ničeho nic, jsem měla pocit..že někdo stojí přede mnou a sleduje mě.
"Katherine.." Zašeptal ten sametový hlas.
Odtrhla jsem pohled od telefonu a zadívala se na...
Nejkrášnějšího muže jakého jsem kdy vyděla.
Černé vlasy, husté a lesklé jaok havraní křídla. Šedé oči které zářili..něčím, možná překvapením. Na ústech mu hrál úsměv, ikdyž trochu vyděšený. Oblečený byl jen v černé barvě.
Málem jsem začala slintat.
Co to s tebou je holka?! Stojíš tu. Uprostřed...ničeho a najednou se tu z...ničeho nic objeví sexy chlápek a říká ti Katherine, no jestli ti to nepřijde divný, tak jsi toho piva vypila fákt dóst hódně.
Nervózně jsem se ohlédla přes rameno. Doprdele, co jim tak trvá?
"Um. Ne. Já.." Můj hlas zněl podivně.
Znovu jsem se podívala na toho fešáka.
"Já jsem Elena." ŽENSKÁ! Ty říkáš nějakýmu chlapíkovi svoje jméno. Rovnou mu už můžeš říct kde bydlíš! Nebo tvůj pin, huh?!
Zatvářil se podivně. Párkrát zamrkal. Asi ho to překvapilo.
"Ou. Aha..." Zamračil se. "Jen vypadáš.." Vydechl a zase zamrkal.
"Omlouvám se." Přistoupil blíž. "Jen mi někoho připomínáš." Byl už docela blízko. "Jsem Damon."
Založila jsem si ruce na prsou. "Nechci být hrubá, Damone." Jeho jméno jsem jakoby vyplivla. "Ale to že jsi tady." Mávla jsem rukou k lesu. "Je trochu děsivé." Ukázala jsem na něj prstem.
Vrátil mi to s plnou parádou: "Ty máš co povída." Napodobil můj tón. "Jsi tady ouplně sama." Významně na mě mrkl.
"Jsme v Mystic Falls. Tady se nic špatného neděje."
Kýval hlavou.
To ticho bylo nesnesitelné. A tak jsem plácla první pitomost co mě napadla.
"Pohádala jsem se se svým přítelem."
"Kvůli čemu?" Přimhouřil oči. "Jestli se můžu zeptat." Zvedl ruce a ukázal mi dlaně.
Něják, jsem o tom chtěla mluvit a i.. nechtěla. Sklopila jsem pohled na štěrk.
Hm, to je ale hezký kamínek. Tak hrbolatý..
"Život, budoucnost.." Zpříma jsem se pohlédla do těch šedých očí. "Všechno má naplánované." Rozhodila jsem ruce.
"A ty to nechceš?"
Pokrčím rameny: "Já nevím, co chci."
"Tak to není pravda." Přimhouří oči. "Chceš to, co chtějí všichni."
"Co?" Laškovně se na něj podívám. "Záhadného cizince, který má na všechno odpověd?"
Zasměje se.
"Řekněme, že už na světě nějaký čas jsem." Udělá výraz alá "Jsem největší borec.". "Pár věcí jsem se naučil."
"Takže, Damone, řekni," Jdu až těsně k němu. " co vlastně chci?"
"Chceš, lásku, která tě pohltí." Je těsně vedlě mě. Když mluví tak se mu rty otírají o mé. "Chceš vášeň, dobrodružství a možná i trochu nebezpečí.."
Koktám: "A co chceš ty?"
To ho zaskočí.
"Um."
V dáli zatroubí auto. Ten krásný okamžik se rozplyne.
Otáčím se. Už vidím auto rodičů jak vyjíždí ze zatáčky. Zatím jim nemávám.
"To jsou mí rodiče." Jako by to už nebylo jasné.
Znovu se otočím. Pořád stojí za mnou. Pak promluví, takovým přesvědčivím hlasem že hltám každé jeho slovo. Nevím proč, ale musím se mu pořád dívat do očí.
"Chci, abys našla vše, co hledáš." Oči má modré, ne šedé. Divné, toho jsem si nevšimla. "Ale právě teď chci, abys na tohle všechno zapomněla." Trochu se odtáhne. "Nemůžu dopustit, aby lidi ve městě věděli, že jsem zpátky."
Pak mě jemně políbí. Je to tak lehké, že sotva cítím jeho rty na svých.
"Dobrou noc, Eleno." A je pryč. Počkat, kdo?? To je divný.
Pak mému mrtvému já dojde, že tohle se doopravdy stalo. Potkala jsem Damona první, a to co řekl, mě doopravdy zaskočilo. Co když za mé rozhodnutí může Damon? Co když.. Co když..
"Eleno...." Už nejsem v Mystic Falls. Nejsem ani na tomto světě. Je ze mě duch. Jsem ve světě duchů.
A máma je tu se mnou.
Ihned se ji vrhám do náruče. Brečím. Mámě mě drží a utěšuje. Všechno bude dobré, maminka je tu se mnou..
"Zlato.." Líbá mě do vlasů.
"Eleno.."
"Mami, moc si mi chyběla." Utírám si nos.
"Ty mě taky." Zvážní. "Eleno, musím ti něco říct."
Zamračím se: "Co?"
"Vybrala jsi si špatně." Říká prostě. Čeká že to pochopím. A já chápu.
A tak jen říkám. "Já vím." Neposedná slza mi stéka po rtech. Utírá mi ji hřbetem ruky. Pak říká něco co mě vyvádí z míry. "Můžeš to napravit."
"Mami." Říkám jemně. "Jsem mr-tvá."
"Ne, nejsi." Odtahuje se. Zdá se mi to nebo doopravdy začíná mizet.
"Zlato." Usmívá se. "Nezapomeň kdo jsi. Nezapomeň na svůj osud. Nezapoměň na toho kdo tě doopravdy miluje, zapomeň na toho, který tě má za nikoho jiného. Strež se jich." Je skoro průhledná. Je jako přízrak.
"Mami."
"Máme tě s tatínkem rádi." Vidím ji jen koutkem oka. "Pozdravuj Jeremyho."
"Maminko."
Je pryč. A já začínám blednou taky. Něco mě táhne zpět. Zpět do mého těla.
Vracím se pomalu. Jako když teče med. Pak se ocítám v nemocnici.
Ztrácím vědomí.
Má poslední myšlenka je: Nic nebude stejné. Odteď začnu nový život.
Pak se nadechnu.
***
Elena zapomíná na vše co viděla a zažila ve světě duchů. A nikdy si na to nevzpomene. Bude si pamatovat jen to, že byla v nebi. Protože oni nedovolí, aby to tak skončilo.
 


Komentáře

1 Angela Angela | Web | 9. prosince 2012 v 17:12 | Reagovat

Ahojky :) Nejdřív bych ti chtěla moc poděkovat za ten komentář na mém blogu :) Nn,Affs jsem neměla,ale rychle je jdu založit :-D ... Samozřejmě,že tě vezmu 8-)

Prolog byl nádherný,dokonalý O_O .Už dlouho jsem nečetla něco tak  - elektrizujícího.Ta scéna na hřbitově,musela jsem zatajit dech.Takhle to popsat,prostě paráda :)

An

2 Helen Helen | Web | 9. prosince 2012 v 17:28 | Reagovat

[1]: Ou, moc děkuju. :)

3 Chaky Chaky | 18. prosince 2012 v 10:37 | Reagovat

Páni, to je...ohromný. Je v tom taková síla, že jsem to zhltla jedním dechem. Dokonalost. Zatím to ještě moc nechápu. Teda pochopila jsem, že to jsou útržky, co byli i v seriálu. Krásně napsané mimochodem :) Nemůžu se dočkat, až zjistím, jak to pokračuje :) Píšeš luxusně!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Všechny mé postavy (pouze mnou vymyšlené) patří jen mě a nikomu jinému. To samé platí i o povídkách a grafice.
*~*~*~*
Všechny (téměř) obrázky jsou z deviantart.com a tudíž patří i jejím právoplatným majtelům.